Himalájská sezóna, část 7: Italská fúze s Mirom

Začátkem května jsme si konečně termínově sedli se známým slovenským skialpinistem a lezcem Mirom Peťom a vyrazili jsme opět do severní Itálie, kde stále bylo z čeho vybírat. S Mirom jsme oba členy expedice Dhaulagiri a tak jsme využili příležitost se navzájem lépe poznat. Mirovou velkou touhou bylo Antelao, které už znal z mých fotek a přesvědčoval mě, abych se tam s ním vrátil. To se mě samozřejmě moc nechtělo, když je v okolí spousta vrcholů, na kterých jsem ještě nebyl. Můj názor se však rapidně změnil ve chvíli, kdy jsem se dozvěděl o druhé (a poslední) lyžařsky možné linii z vrcholu. Tou je Canale Menini. Ačkoliv drtivá většina skialpinistů lyžuje pouze hlavní žlab ze štrbiny, při bližším zkoumání jsme zjistili, že pomocí esovitého žlábku se dá sjezd o asi 300 metrů prodloužit, a dostat se až na vrcholovou pláň a na vrchol samotný. Bylo rozhodnuto: Antelao vol. 2.

Canale Menini, Antelao

Po dlouhé jízdě už známou trasou přijíždíme navečer pod Antelao. Sjezdovka je už bez sněhu a autem se dá vyjet vysoko a ušetřit tak asi 250 výškových metrů. Tady se rozhodujeme i pro přespání s tím, že odtud brzy ráno vyrazíme. Během večeře přijíždí dvě italská auta. Sledujeme jejich vůči vlastním autům hodně bezohlednou jízdu s otevřenou pusou. A to nás mělo varovat... Najednou přímo před našima očima během divokého parkování přejíždějí všechny naše teleskopické hole! Nejdřív se nám tomu ani nechce věřit, ještě s plnou pusou utíkáme na místo činu. Jedna Mirova hůlka je bohužel zničená, druhá poškozená, moje zázrakem vydržely. Jsou to také skialpinisti a omlouvají se, při našem požadavku nějakého finančního vyrovnání však opět brunátní a dělají, že neumí anglicky. Nakonec z nich dostáváme aspoň chabých 20 euro...

Popisem výstupu se v tomto článku nebudu zdržovat, protože vedl opět klasickou výstupovou trasou severním hřebenem, která je popsána v díle 5. Zmíním snad jen to, že narozdíl od prvního výšlapu v dubnu s bráchou, kdy jsme byli na celém kopci zcela sami, byla trasa tentokrát přervána skialpinisty jak dopolední Kaufland důchodci a k vrcholu vedla fronta jak na Blanc, když se termínově střetne výjezd Alpiny, Kudrny a dalších band s polovůdcovskými šarlatány.

Nicméně všichni pak sundávali lyže poslušně už na konci široké části hřebene a dále pokračovali už jen chodecky. S Mirom jsme s lyžemi na batohu trošku za exoty a musíme zodpovědět pár zvídaných otázek, co že s těmi lyžemi hodláme dělat. Inu, lyžovat do Canale Menini. K naší nesmírné radosti budeme v tomto sjezdu úplně sami na neporušeném sněhu, zatímco hřeben je nemilosrdně rozježděn desítkami lidí.

Po chvilce kochačky na vrcholu jdeme na to. Kolem malého pásu skal vjíždíme na vrcholovou pláň, pod kterou je velká skalní stěna. Trochu to pouštíme a z hřebene se ozývají zděšené výkřiky přihlížejících, kteří si myslí, že jsme zabloudili a řítíme se do hlubiny. My místo toho vytahujeme foťák a zkoumáme, kudy tudy. Trefit žlábek shora není úplně jednoduché, ale nakonec se to daří. Sníh je velice příjemný a sklon zatím pouze 40-45°. Krátký 50° sešup z ostrého hřebínku nás přivádí do většího žlabu, který dole ústí už do hlavního Canale Menini. Ten si potom drží sklon obligátních 45°, v zúžení možná trošku víc. Dlouhý, vyrovnaný sjezd se skupinou Marmarole jak na dlani.

Pokus na Zebru

Po dolomitském prologu míříme rychle do Suldenu, kde by podle našich odhadů také měly být dobré podmínky díky sněhově silné zimě. Hlavním cílem je severka Zebru, i když jsme zvědaví i na další záležitosti v okolí jako je Minigeröllrinne z Ortleru nebo severka Königspitze málo opakovanou linií Heiniho Holzera. V koutku duše chováme i představu sjezdu severky Ortleru, což byl vždycky velký sen našeho v Peru zesnulého kamaráda Kuby Macka. Když Ortler spatříme, je nám jasné, že tohle je nad naše síly. Za těchto podmínek určitě a za lepších dost možná taky. Nevadí, jsme tu kvůli Zebru.

Přespáváme u auta přímo u začátku sjezdovek a těmi potom ráno stoupáme směr Königspitze. Oproti Dolomitům je tu celkem kosa, Sulden je dost studenou dírou. Potom ve správný čas měníme kurz směr Ortler a Zebru. Pomalu se začínáme strachovat, že podmínky jsou nic moc.

Jak se blížíme pod stěnu, začíná to být jasné. Ve výšce nad 3300 metrů ještě při sněžení moc ,,nelepilo" a ze sněhu ve stěně trčí spousta šutrů. A spousta jich bude také zákeřně číhat těsně pod čerstvou vrstvičkou sněhu. Pod stěnou se chvíli rozhodujeme a nakonec nenastupujeme. A na Ortler je už pozdě. Navíc kvalita sněhu není dobrá. Smutně to otáčíme dolů a na náladě nám nepřidává ani pohled na hory naproti, svázané a zkrocené všudypřítomným lyžařským střediskem. Směrem na Cevedale vede stop až hrůza. Dole se složitě rozhodujeme pro návrat do Dolomit.

Cima di Mezzo, Monte Cristallo

Říkáme si, že musíme najít severní žlab ve výškové hladině 2200-3200 metrů, kde můžeme najít výborný sníh z Antelaa. Radíme se s Mirom, v paměti brouzdám po Dolomitech. Nakonec nás napadá Canale Vallencant v masivu Cristalla na sever od Cortiny. Zas tolik nás žlab nepřitahuje, nejede se z vrcholu a obtížnost není velká. Ale nic lepšího nás nenapadá. Počasí má být fajn, tak proč ne. Už podruhé se tedy budu na tomto výletě vracet na stejné místo. Tentokrát Cristallo vol. 2.

Ráno příliš nespěcháme, čeká nás jen 1500 metrů převýšení a žlab je hluboko zařezán v severní expozici. Opět se ocitám ve zvláštním kaňonu Val Fonda a i Mirovi se to tu moc líbí. Zanedlouho už dáváme lyže na batoh při ústí žlabu. Samotný žlab má převýšení 650 metrů. Dupeme nahoru nalevo od rigólu, ačkoliv se tam boříme. Rigól nelze použít, protože jím co chvíli létají nějaké menší kousky ledu nebo kamenů. Zatím jdou ale výhradně rigólem, což je fajn. Až téměř nahoře, v místech, kde je rigól už sotva znatelný, se přímo nad námi náhle uvaluje šutr velikosti fotbalového míče. Uskakuji stranou a rychle upozorňuji Mira. Příliš pozdě, kámen je už přímo u něj. Naštěstí si ho Miro sám všiml dostatečně brzo a těsně mu uhýbá. Kámen ho míjí o pouhých deset centimetrů.

Brzy na to jsme ve štrbině. A k našemu překvapení pokračuje dále vlevo krátký žlábek. Jdeme se tedy podívat výš a začínáme spekulovat, jestli nepůjde lyžovat až z vrcholu Cimy di Mezzo, druhé nejvyšší věže Cristalla. V tom případě by šlo o královskou linii! Miro mizí za skalní hranou a volá na mne, že žlábek stále pokračuje. Inu, pokračuje, ale je z něj úzké ,,V" se sklonem 55°. Tady to bude obtížné.

Ze žlábku se dostáváme na sněhová pole kolem hřebene. Dále v hřebeni ční padesátimetrový skalní stupeň. Je to konec naděje na sjezd z úplného vrcholu nebo kudy? Nakonec ho lze obejít exponovaným traverzem severní stranou a pak už nás čeká jen 40° strmé sněhové pole k vrcholu.

Jsme tu! Jen s lyžemi, mačkami a cepínem jsme stanuli na vrcholu Cima di Mezzo, naprosto nečekaně! A čeká nás famózní originální linie! Sníh na vrcholových polích a kolem hřebene rychle vatovatí a tak pospícháme se sjezdem.

Začíná Miro a začíná rychle: několika táhlými otevřenými oblouky sjíždí vrcholové pole tak, aby jej co nejméně zatížil. Je tu nepříjemné množství vlhkého sněhu na tvrdším podkladu. Pod námi je nyní 700 metrů vysoká severní stěna Cima di Mezzo. Pak následuje rychlý traverz těsně pod skalami, krátký plochý hřeben a pod ním už véčkovitý žlábek se sklonem asi 55°. Nejužší místo musíme řešit několikametrovým bočním sesuvem. Tady bývá sníh asi opravdu jen jednou za čas - měli bychom si vážit, jakou perlu právě máme možnost lyžovat!

Samotný Canale Vallencant už nepředstavuje se svým sklonem 45-50° a dostatečnou šířkou větší problém. Tady je na místě si užívat sjezd alpských rozměrů. Vyřešili jsme složitosti na hřebeni a stále je pod námi 650 metrů žlabu.

Nakonec v dobré náladě dojíždíme za poledního hicu až k autu a přejíždíme si uvařit oběd k Dürrensee. Pak následuje dlouhý přesun autem pod Passo Tonale, kde na nás čekají kvanta sněhu ve skupině Presanella a na rozdíl od Dolomit liduprázdné doliny.

Presanella severním žlabem

O Presanelle jsme věděli jen to, že už nemá dolomitský ráz, je to žula nebo podobná vyvřelina a má severní žlab či stěnu, která má být velmi velmi strmá. 55° na delších úsecích. Tvrdili to dva různí knižní průvodce. Okolí Presanelly je ryze italské a na svou polohu zcela na jižním okraji Alp je velmi vysoká: 3556 metrů.

Firnová stěna Presanelly se dělá skoro vždy jako dvoudenní túra s využitím winterraumu na chatě Stavel Denza. My ale chceme právě této délky využít ke kvalitnímu tréninku a zkoušce a půjdeme to v jednom kuse. Čeká nás 2300 výškových metrů, protože východisko dole v dávno zeleném údolí bez sněhu je v pouhých 1300 m n.m. V závěru nás čeká 450 metrů strmého sněhu a potom hlavně ten sjezd.

Vyrážíme přes koberce jehličí skrz potemnělý les něco po páté ranní. Po půl hodině se dostáváme k rozlehlému lavinovému ,,průseku", ale sníh je tvrdý a jde se nám asi líp bez lyží. Hrany lyžáků se zakusují pár milimetrů do sněhu a my křižujeme jako na pásech. Nespěcháme, protože síly budeme ve sjezdu potřebovat. Sníh pěkně skřípe a vrže, zatímco za zády se nám v rudém oparu rodí nový den.

Takto překonáváme celý strmý vstup do doliny a na hraně mírnějšího terénu, uprostřed řídkého modřínového lesa, nasazujeme pásy. Další úsek představuje traverz svahů, kde jsou vypadané odpolední laviny. Nacházíme starou stopu a ta nás přivádí až k chatě. Je 7 hodin ráno, ve winterraumu necháváme pití navíc, lavinovou výbavu a snídáme. Přitom obdivujeme chatu, ještě stále beznadějně zavalenou sněhem.

Nad chatou začínají rozsáhlé morény ustupujícího ledovce, nyní překryté prvotřídním zmrzlým firnem. Ledovec, který bývá v létě velmi obtížné vůbec nějak přejít, je nyní dokonale zarovnaný mocnou vrstvou sněhu a tak se v pohodě dostáváme až k závěrečné okrajovce. I ta jde lehce překonat. Zbývá žlab, posledních 450 metrů. Zatím se nezdá vůbec tak strmý, jak udávaly průvodce.

Horní třetina je o něco strmější než zbytek, ale sklon není víc jak 50°. Po pravé straně je ve skále potrhaný fix. Pravidelně se střídáme a jsme překvapeni, že únavu necítíme. Najednou sníh pod nohami končí a terén se láme do rovinky. Jsme pár metrů od vrcholového kříže. Všude kolem se začíná kupit oblačnost, je 11 hodin. Ale mezi potrhanými sloupci mraků vidíme daleko: vidíme Brentu a její hlavní vrcholy Cima Brenta a Cima Tossa na východě, sousední Adamello na západě a hodně v dáli na severu Ortler, Zebru, Königspitze a Cevedale. Opravdu důstojně tu v prostoru stojí masiv Presanelly.

Občerstvujeme se a jdeme na sjezd. Ten proti všem předpokladům určitě nepatří mezi naše nejnáročnější. Příjemný nerozlyžovaný sníh a sklon 45-50°, dole pak jen 40-45°, dělá ze sjezdu relativně freeridovou záležitost. To však neznamená, že by to nebyl úžasný zážitek - lyžujeme přes 2000 metrů převýšení vstříc zelenému modřínovému údolí. Poloprašan nahoře střídá firn přes ledovec a morény. Houpeme se v terénních vlnách.

Mezitím už natál i nerovný sníh na prahu doliny a tak je sjezd příjemný i tady. Zanedlouho sundáváme lyže ve stínu lesa, který nás chrání před poledním žárem. Přenesli jsme se z ledových vrcholků hor až sem dolů, přes dva vertikální kilometry, s minimem námahy, elegantně jako pták, když se spustí ke svému klouzavému letu.

Jirka Švihálek

foto: Miro Peťo!!! a já